Na dně

Zahrada plná soch a muzeum ticha, stát se věčností, kterou v sobě máš je tužba, kterou si dokonce bojím přát. Jsem malý člověk, který se topí v krvi své. Jsem moje vlastní dno oceánu v každičké žíle. To je to, s čím bojuju. Nebojuješ s nikým jiným, než se sebou. Nikdo tě nedusí. Jsi sám, naprosto sám. Nic nebolí víc, než uvědomění.

Nic není sladší. To není slaná voda, která tě dusí, je to tvá vlastní krev. Zkušenosti nehezkosti, málo krásné, ale věčné. To, co zažíváš tady bude déle než ty. Ale co je zkušenost. Příslib jednoduchosti zítra, ale zítřek se zkosí a ty pochopíš, že nikdy nebudeš létat. Ale plavat ano. Nauč se plavat. Staň se imerzivní vílou, latentní mořskou bytostí, která sebe pochopila.