O poruchách
Jak se to stalo, že jsme jako lidé tak rozbití?
Duševní poruchy.
Dříve stigma, o kterém se nemluvilo, protože jakmile se vám v hlavě dělo anomálního, jste divný člověk, se kterým se nikdo nechce bavit.
Dnes? Jste kvůli tomu zajímaví.
Social anxiety, depression, anxiety, phobias, panic attacks.
Jsme ve fázi, kdy chce každý být zajímavý. Tohle je věc, kterou si lze velice snadno vsugerovat a na druhou stranu nám do hlavy nikdo nevidí, takže pokud něco řekne, že si to vymýšlíte, řeknete mu, že je apatický mizantrop.
Svěříte se někomu blízkému, že někdy máte opravdu, opravdu špatné stavy a nevíte jak si sami pomoci a oni Vám řeknou, "to mívám taky".
"Ale tohle ty určitě nemáš! Vždyť jsi tak šťastný člověk!"
Mívala jsem panické ataky, ale sama přiznávám, že nevím, kde přesně byla hranice mezi, mou vůlí, zastavitelnou úzkostí, a tou neovladatelnou. Pamatuju si například Silvestr 2016, který jsem pořádala u sebe doma. Nedokážu říct, co přesně se stalo, ale těsně po půlnoci se mi spustil nezastavitelný pláč. Retrospektivně si to vysvětluju tak, že se tu realita střetávala s tou v mé hlavě vytvořenou, a to v ten moment vyvolávalo nezadržitelný konflikt.
Zvláštní na tom bylo, že mi v tu dobu bylo úplně jedno, že jsou kolem mě lidé, veselí lidé. Zatímco u mně se kolidovaly skutečnosti a nedalo se to vydržet.
Úplně upřímně, netuším jestli jsem si to vyvolala sama a někde v podvědomí jsem jen chtěla být zajímavá, opravdu,... Nevím. Docela mě děsí, že pořád nejsem schopná být sama k sobě upřímná. Alespoň vědět, jestli je se mnou fakt něco špatně, nebo jako každý mladý člověk, jsem zatoužila po troše pozornosti.
Duševní poruchy.
Dříve stigma, o kterém se nemluvilo, protože jakmile se vám v hlavě dělo anomálního, jste divný člověk, se kterým se nikdo nechce bavit.
Dnes? Jste kvůli tomu zajímaví.
Social anxiety, depression, anxiety, phobias, panic attacks.
Jsme ve fázi, kdy chce každý být zajímavý. Tohle je věc, kterou si lze velice snadno vsugerovat a na druhou stranu nám do hlavy nikdo nevidí, takže pokud něco řekne, že si to vymýšlíte, řeknete mu, že je apatický mizantrop.
Svěříte se někomu blízkému, že někdy máte opravdu, opravdu špatné stavy a nevíte jak si sami pomoci a oni Vám řeknou, "to mívám taky".
"Ale tohle ty určitě nemáš! Vždyť jsi tak šťastný člověk!"
Mívala jsem panické ataky, ale sama přiznávám, že nevím, kde přesně byla hranice mezi, mou vůlí, zastavitelnou úzkostí, a tou neovladatelnou. Pamatuju si například Silvestr 2016, který jsem pořádala u sebe doma. Nedokážu říct, co přesně se stalo, ale těsně po půlnoci se mi spustil nezastavitelný pláč. Retrospektivně si to vysvětluju tak, že se tu realita střetávala s tou v mé hlavě vytvořenou, a to v ten moment vyvolávalo nezadržitelný konflikt.
Zvláštní na tom bylo, že mi v tu dobu bylo úplně jedno, že jsou kolem mě lidé, veselí lidé. Zatímco u mně se kolidovaly skutečnosti a nedalo se to vydržet.
Úplně upřímně, netuším jestli jsem si to vyvolala sama a někde v podvědomí jsem jen chtěla být zajímavá, opravdu,... Nevím. Docela mě děsí, že pořád nejsem schopná být sama k sobě upřímná. Alespoň vědět, jestli je se mnou fakt něco špatně, nebo jako každý mladý člověk, jsem zatoužila po troše pozornosti.
Závěrem jsem chtěla říct, pokud se cítíte mentálně zdraví, udržte si to! S vaším duševním zdravím si budoucnost ještě nehezky zahraje, jakmile přijde stres spojený s dospělostí, tudíž se o sebe starejte, snažte se myslet alespoň v určitých mezích pozitivně. Deprese nejsou věc, o které se hezky píše na instagramu, protože se s tím každý snadno ztotožní. Je to nesnesitelná bolest, která spálí všechno kolem a nakonec i vás samotné.
Taky si neplést deprese se špatnou náladou, která je NAPROSTO přirozená. Jsme lidé, máme emoce, přání, pocity, nehmatatelné bolesti, příběhy, nálady... Tohle všechno neustále osciluje, a díky za to, protože kdyby ne, neměli bychom se za čím hnát, a tím pádem bychom to mohli zabalit rovnou, protože by se lidstvo dalo přirovnat k zahradě plné soch.
Komentáře
Okomentovat