Barvy, barvy

Můj vztah k barvám je zvláštní, protože jsem nikdy nebyla schopná říct, jaká z nich je ta moje nejpreferovanější.
Znáte to, taková ta nejjednodušší otázka, na kterou se ptáte dítěte, jehož myšlenkový pochod je na jednu stranu lehce předvídatelný a zároveň šíleně těžce vyzpytatelný.
Modrá! Nebo ne, červenou mám radši, ale .. nerada ji nosím. Tyjo, tak co teď, žlutá? Neeee, FIALOVÁ! I když...
Takhle nějak jsem nad tím přemýšlela, ale ne a ne přijít na to, která je ta pravá.
Takže takhle to máte, i ta nejprimitivnější otázka má tak složitou odpověď.
Je to černá, protože se hodí ke všemu, dá se kombinovat s jakoukoliv barvou duhy, a přesto to vypadá dobře.
No moment.
Budu se ale celý život limitovat tím, že něco s něčím takzvaně ladí? To samé s bílou. Hezké na začátku, ale po nějaké době zjistíte, že jste sami sebe položili do neviditelných hranic a náhle osoba, která sama sebe považovala za kreativně smýšlející, si netroufne na barvu, na kterou si kdysi nedala povolení.
Zatímco můj život plynul, propadala jsem zoufalství, nebo't jsem neuměla odpovědět na tuhle otázku. Copak jsem tak jednoduchá, že dokážu veškeré touhy, emoce, zkušenosti, shrnout do určitého rozpětí nanometrů vlnové délky?
Tady mi došlo, že to jednou v životě budu mít fakt těžký, protože nad vším přemýšlím tak sedmdesátkrát hlouběji než, takříkajíc, většina. To neříkám, abych nějak vyzdvihovala svůj intelekt, to vůbec, protože nad ním konkrétně sama často pochybuju. Naopak, závidím lidem, kteří žijí světem, namísto svou hlavou.
Nemám oblíbenou barvu. Každá má to něco, co jiná nemá. Když už nic, tak ta vlnová délka se fakt liší, to si moje hlava nevymyslela.

Jsem začala konečně číst Kerouaca a můj styl psaní se mu přizpůsobil. Pardon.